Krumpáč

Krumpáč je druh těžké motyky, sloužící jako nástroj pro oddělování zeminy při ručně prováděných zemních pracích. Skládá se z dřevěné, obvykle bukové násady a dvoustranné ocelové části s hrotem na jedné a tenkým klínem na druhé straně. Je to nástroj jednoduchý, ale platí zde nepřímá úměra: čím jednodušší nástroj, tím větší zručnost a cvik dělník potřebuje, jestliže s ním má pracovat den co den. Za 1. světové války měli zákopníci denní normu 3 m³ zeminy, to znamená 660 plných, středně velkých lopat zeminy nakopat a vyházet. Aby bylo možno tu dřinu vydržet, záleželo na každém pohybu. Na krumpáč se netlačí, zvedá se přesně do potřebné výšky a kopání se provádí jen energií vznikající při jeho volném pádu. Pozorujeme-li zkušeného kopáče při práci, máme dojem, jakoby si krumpáčem jen tak lehce pohazoval. Princip je ve stále stejném odkrajování zeminy širší stranou krumpáče. U tvrdšího nebo kamenitého podloží je možno použít špičatý konec krumpáče, který snáze rozruší a pronikne podkladem. Špice krupáče se taktéž používá k vyvalení kamenů na principu páky. Zkušený kopáč si chrání široké ostří a proto kamenitou zeminu si prověří (načechrá) špicí krumpáče při současném tahu za krumpáč.

Násady krumpáče jsou cca metrové, protože se vyrábí z metrového dřeva, u stojícího muže ale má násada dosahovat do hrudního důlku (solar), takže pro muže výšky 180 cm je výška násady 125 cm. Krumpáč musí být kovářem tence vykovaný a naostřený. Nově zakoupený krumpáč patří hned ke kováři. Je vizitkou firmy, jakým nářadím své pracovníky vybaví.

Použití krumpáče je omezeno na měkké, drobivé a středně kamenité podloží.

Jen krumpáčem (tedy ručně) se smí provádět výkop zeminy, hrozí-li poškození kabelů nebo potrubí, uložených v zemi. Např. pokuty za bagrem přetržený telefonní kabel se pohybují i ve statisících.

Kleště jsou nástroj k uchopování a stlačování předmětů, založené na principu oboustranné páky. Příbuzným nástrojem kleští jsou nůžky.

Ručních kleští existuje řada specializovaných druhů:

• řemeslnické kleště
• sklenářské kleště – zhotovené z řemeslnických, jedna čelist je o 3 mm posunutá
  • ploché kleště
  • štípací kleště (tzv. štípačky)
    • čelní štípací kleště
    • stranové štípací kleště
  • kombinované kleště (tzv. kombinačky)
  • proštipovací kleště (viz též kleště průvodčího)
  • lisovací kleště na kabelová oka
  • odizolovací (stripovací) kleště pro elektrikáře
  • krimpovací kleště
  • stahovací kleště
  • kovářské kleště
  • instalatérské kleště
  • kleště sika (tzv. sikovky)
  • dlaždičské kleště
  • hutnické kleště
  • cihlářské kleště-uchopí naráz 4 až 5 cihel při manipulaci
  • zamečnické kleště (neboli tzv. hasák)
  • kadeřnické kleště (ondulační kleště)
  • kleště na brikety (topičské kleště)
  • fotografické klíšťky
  • kuchyňské kleště
    • kleště na cukr
    • louskáček
    • drtič česneku (mačkátko na česnek)
    • kleště pro vytahování knedlíků

• kancelářské a administrativní pomůcky na principu kleští
  • proštipovací kleště
  • razítkovací kleště
    • kleště průvodčího
  • děrovačka
  • sešívačka

• Lékařské nástroje
  • Pinzeta
  • Peán
  • Zubařské kleště
  • Porodnické kleště

Vodováha je jednoduchý přístroj, sloužící k určování vodorovného (ale i svislého) směru. Pracuje buď na principu Archimédova zákona (bublinková vodováha) nebo spojených nádob (hadicová vodováha). Hadicová vodováha je v běžné praxi přesnější než bublinková vodováha.

Základem běžného druhu bublinkové vodováhy je prohnutá trubička s kapalinou (libela), uvnitř níž je bublina. Trubička je pevně uložena v hranolu. Bublina má snahu vyplavat na nejvyšší místo trubičky. Poloha bubliny, při níž je hranol ve vodorovné poloze, je na trubičce vyznačena ryskami. Podobně bývá u tohoto druhu vodováhy umístěna druhá trubička, umožňující nastavení svislice. Variantou je řešení, kde je libela diskového tvaru s vyznačením vyrovnané polohy uprostřed. Takovéto řešení je využíváno zejména u přístrojů, vyžadujících ustavení do vodorovné polohy (teodolity, přesné váhy apod.) či u stativů.

Hadicová vodováha se používá především ve stavebnictví. Je přesnější než bublinková vodováha. Skládá se ze dvou průhledných trubic, spojených hadicí. Hadice je naplněna vodou a pozorováním hladin v trubicích lze určit shodnou výšku u míst, vzdálených do délky hadice. Dá se vyrobit z PET lahví a 1/2 coulové zahradní hadice. PET lahev se musí na dně provrtat.

Šroubovák je nástroj určený k otáčení šroubů, v jejichž hlavě je drážka nebo speciálně tvarovaný otvor. Skládá se z rukojeti a kovové tyče (čepele), která je v rukojeti zasazena. Tvarovaný konec tyče (břit) zapadá do tvarované drážky nebo otvoru v hlavě šroubu. Rukojeť je obvykle tvrovaná pro uchopení dlaní. U hodinářských šroubováků je rukojeť tvarována pro sevření mezi prsty, kdy ukazovák tlačí přes volně otočnou destičku šroubovák do záběru. Rukojeť bývá nejčastěji z plastu, může mít protiskluzovou úpravu. Elektrikářské šroubováky jsou izolované až ke konci čepele, aby nemohlo dojít k dotyku s částí pod napětím. Zámečnické šroubováky mívají kovovou část protaženou skrz rukojeť. To umožňuje i lehké údery kladivem. Některé šroubováky mají na čepeli šestihranné osazení pro uchopení maticovým klíčem a zvětšení záběrného momentu.

Běžné šroubováky

• Plochý – Jeho konec má plochou hranu, je určen pro šrouby s jednou drážkou (-)
• Křížový – Konec má tvar kříže (+), štíhlejší tvar bývá nazýván Phillips, tvar s tupějším úhlem Pozidrive
• Torx – Konec má tvar hvězdičky
• Imbusový – Konec má tvar šestiúhelníku, lze ho používat tam, kde je nárok na velký kroutící moment
• Ostatní – Tri-Wing, Torq-Set
• Bezpečnostní – Tvar trojúhelníčku či přerušené přímky. Účelem je zamezit neškolenému personálu v otevření zařízení. Bezpečnostní šroubováky však lze koupit samostatně, případně vyrobit úpravou běžného šroubováku (přerušením přímky), nebo z jiného vhodného kusu kovu (hřebík). Dále jmenujme např. síťové adaptéry telefonů firmy Nokia, které mají vlastní speciální tvar hlavy šroubků.

Kladivo, kladívko, je mechanický ruční nástroj, který umožňuje předat rázem kinetickou energii nějakému jinému tělesu. Je používáno k deformacím jiných těles či předmětů kupř. vyklepáváním či rozklepáváním. Používá se ale i pro dělení předmětů t.j. pro jejich rozbíjení na více částí. Kladivo samozřejmě může sloužit i jako speciální ruční zbraň. Jedno z nejběžnějších použití je zatloukání spojovacích součástek (hřebík), kde slouží k vzájemnému spojování dvou různých částí. Pro spojování dvou či více předmětů navzájem pomocí kladiva se používají spojovací součásti (kupř. hřeby, hřebíky, nýty, cvoky, kramle a další spojovací prvky – používá se kupř. v tesařství, truhlářství, zednictví, kovářství, zámečnictví, čalounictví, brašnářství a v mnoha dalších řemeslech). Kladivo lze samozřejmě použít i pro rozpojování navzájem spojených částí. Speciální kladiva se používají pro poklep, tedy pro výrobu cíleného hluku (třeba aukční kladívko), kladivo v tomto speciálním případě působí ve funkci paličky.

Tento jednoduchý ruční nástroj se obvykle skládá z dřevěné rukojeti respektive z topůrka a vlastní hlavy kladiva. Topůrko je vsazeno do oka kladiva a může být zde fixováno, podobně jako u sekery, klínkem (obvykle klínkem kovovým). Hlava bývá u pracovních kladiv obvykle vyrobena z oceli nebo železa (v minulosti se mohlo jednat i o kladivo kamenné). Během vývoje vzniklo mnoho specializovaných druhů kladiv lišících se hmotností, tvarem, velikostí i počtem rukou nutných k jeho správnému držení. Je využíváno v mnoha druzích řemesel i lidských činností (např.geologické kladivo). Vedle nože a sekery je kladivo jeden z nejběžnějších ručních pracovních nástrojů. Specializovaná aukční či soudní kladívka apod. mohou být vyrobena z vhodného nekovového materiálu (kupř. z pryže či ze dřeva), jedná se o kladívka, která se používají spíše ve funkci zvláštní poklepové paličky, která vydává především hluk a žádné předměty obvykle nijak nedeformuje.

Příbuznými nástroji kladiva jsou palice a sekery.

Pneumatické kladivo, lidově zvané sbíječka, patří mezi mechanická strojní kladiva. Jedná se zpravidla o ruční nářadí určené k vrtání otvorů do betonu, železobetonu či kamene. Dále také slouží k rozbíjení a mechanickému rozrušování pevných předmětů a tuhých těles vyrobených z betonu, asfaltu, kovů apod. Ve stavebnictví slouží k demolicím zdiva či likvidaci asfaltových koberců (kupř.na chodnících a na silnicích), používá se běžně k narušování hornin v dolech a lomech, hodí se též velmi dobře k mechanickému oklepávaní odlitků a výpalků v těžkém resp. hutním průmyslu.

Velká pneumatická kladiva

Velká pneumatická kladiva bývají téměř vždy poháněna stlačeným vzduchem z externího kompresoru (v průmyslu a v hornictví se při centrálním rozvodu vzduchu může jednat o velmi vzdálený kompresor poháněný asynchornním elektromotorem, ve stavebnictví se obvykle používá pojizdný kompresor nejčastějí poháněný vznětovým spalovacím motorem). Sbíječky se používají zejména ve stavebnictví, zde zejména k demolicím staveb, v hornictví pak k těžbě nerostů a dále také v těžkém průmyslu – nejčastěji v hutnictví a dalších horkých provozech. I velká pneumatická kladiva mohou být poháněna vlastním motorem, v převážné většině se jedná o pneumatická kladiva poháněná malým benzinovým spalovacím motorem (dvoutaktní zážehový motor). Takové zařízení bývá nejen mimořádně těžké, ale může být i velice hlučné, značně vibruje, práce s ním bývá velice namáhavá a těžká. Velmi nezdravé jsou i spaliny pocházející od motoru, které pracovníkovi kouří doslova pod nos. Speciální typy těchto kladiv se občas používají v pozemním stavitelství – například pro zpevňování povrchu chodníků (udusávání hlíny a písku apod.). Tak jako je tomu i u malých pneumatických kladiv, i v tomto případě se musí jednat o pohon pracovního nástroje stlačeným vzduchem (popřípadě i tlakem plynu z vlastních motorových spalin vedených od poháněcího spalovacího motoru stroje).

Pila je nástroj nebo stroj určený k oddělování (tedy k řezání) předmětů ze dřeva, kovu nebo i z jiných materiálů. Základní částí je obvykle pohyblivý ozubený pilový list, jehož zuby narušují při jeho pohybu řezaný materiál. Každý pilový list musí mít zuby střídavě vychýlené vpravo a vlevo tak aby pila mohla z řezu odebírat třísku, jedná se i pilový rozvod zubů (často nesprávně nazývaný slangovým slovem šraňk).Rozvod je menší a větší.Menší se používá pro příčný řez-přes vlákna,-větší se používá na řez podélný- po vlákně.Je to proto, že piliny z podélného řezu jsou objemnější, místo řezu ucpávají, řezání s malým rozvodem je znatelně namáhavější. Přímočará pila, u níž je rovný list nahrazen rotujícím kotoučem, se nazývá cirkulárka neboli okružní pila.Také okružní pila musí mít rozvod. Pila může být i pásová nebo řetězová. Ruční řetězová pila poháněná motorem se obvykle nazývá motorová pila.Pilový řetěz má zuby hoblovací. Zuby jsou vlastně doleva a doprava otevřené, hranaté háky, jejichž ostří dřevo z řezu vyhoblovává. U tohoto typu rozvod odpadá. Pohon řetězu je zde prováděn buďto malým spalovacím motorem nebo běžným elektromotorem. Motorové pily poháněné spalovacím motorem se v praxi často používají při těžbě dřeva respektive v moderním dřevorubectví.

Jako pila jsou označovány i celé výrobní provozy pro zpracování dřeva, jejichž nejdůležitějším strojním vybavením jsou zejména strojní pily (kupř. katry apod.). V minulosti bývaly tyto strojní pily velmi často poháněny vodními koly (známý princip pohonu z vodního mlýna či hamru), název pila pak někdy přešel i do místního názvosloví respektive do místních pojmenování (kupř. známá je šumavská Čeňkova pila na řece Vydře). Strojní pily určené k řezání kovů patří do početně poměrně rozsáhlé skupiny obráběcích strojů.

Vrtačka je obráběcí stroj, určený k obrábění rotačních otvorů, například pomocí vrtáků, výhrubníků výstružníků, závitníků, záhlubníků atd. Nejčastěji se do vrtačky upínají nástroje pomocí sklíčidla a nebo morse kužele ve vřeteni vrtačky. Původně byly vrtačky poháněny ručně, jednalo se o ruční nástroje. Dnešní vrtačky jsou poháněny zpravidla elektromotory, vzácněji mají pneumatický a nebo hydraulický pohon.

Nejednoduššími nástroji pro vrtání otvorů jsou klasické nebozezy. Jinými nástroji pro vrtání otvorů jsou také kolovrátky. Existuji i ruční vrtačky opatřené svidříkovým závitem, dále též mechanické ruční vrtačky poháněné klikou pomocí ozubeného převodu.

Ruční přenosné elektrické vrtačky poháněné jednofázovým elektromotorem bývají často vybaveny příklepem t.j. vibračním mechanismem, jenž usnadňuje rozrušování zdiva při vrtání do betonu a jiných stavebních materiálů.

Dělení

podle pohonu

• ruční
• strojní

podle polohy vřetene

• vertikální
• horizontální
• jiné

Dělení obráběcích strojů k vrtání

Vrtačky

• stolní
• sloupové
• stojanové
• radiální (otočné)

Vyvrtávačky

• vodorovné vyvrtávačky
  • stolové
  • s příčným stolem
  • deskové
• jemné vyvrtávačky

Jako nářadí se souborně označují všechny nástroje, které se ovládají ručně, i když mohou být poháněny elektricky (vrtačka, bruska, pila) nebo pneumaticky, stlačeným vzduchem (sbíječka, vrtačka). Jednoduché ruční nářadí je používáno už od dob starověku a jeho tvar, provedení nebo účel se za tu dobu měnil.

Podle jiných pramenů se za nářadí zpravidla považuje typ věcí, které jsou důležité nebo dokonce významně potřebné pro zrod něčeho jiného. Řadí se tak po bok nástrojů sloužících primárně pro opracovávání. V tom se má ukrývat asi největší rozdíl mezi nástroji a nářadím. Jednoduchou dedukcí se tak dá dojít k závěru, že zatímco nástroj slouží k finální úpravě a drobným zásahům, nářadí stojí už na začátku celého procesu spolu se stroji. Všeobecně se tak dá nářadí považovat za skupinu věcí nadřazenou nástrojům.

Vývoj nářadí

Podle většiny odborníků z řad mechaniků ale i z řad antropologů celého světa bylo nářadí důležitou součástí evoluce člověka od samého počátku až do moderního věku. Počínaje momentem, kdy se první člověk naučil používat palec k úchopu, začalo se spolu s ním nezadržitelně vyvíjet také nářadí. Úměrně s růstem inteligence lidí rostla i potřeba stále dokonalejšího nářadí a jeho následný přerod v méně či více technologické stroje. Tím byl započat dlouhý, avšak neustále se zrychlující přerod z obyčejných pazourků a kamenných nožů v sofistikované nářadí známé z domácností i z boxů profesionálních řemeslníků.

Nářadí tvořilo během věků důležitou součást lidstva, až přerostlo v naprosto nezbytnou věc, bez jejíž existence bychom si svůj současný život mohli jen sotva představit. Vzato pěkně do důsledků, můžeme být všichni svým předkům i současníkům vděčni za jejich inteligenci, nápaditost a vlastní invenci, bez které bychom ze současného výčtu nářadí měli jen pramalou hrstku. Z historického pohledu a hodin dějepisu můžeme ze všeho nejvíce za masivní rozvoj děkovat století páry, období světových válek a rozkvětu elektronických výrobců Japonska, Ameriky a Evropy během druhé poloviny dvacátého století.

Druhy nářadí

Z hlediska základního dělení nářadí existují dvě hlavní skupiny: nářadí se samostatným pohonem a nářadí poháněné lidskou silou (nazývané souborně jako ruční nářadí). Zatímco druhá jmenovaná skupina je asi každému jasná, nářadí se samostatným pohonem má ještě několik podskupin:

• se samostatným pohonem
  • motorové
    • benzínové
    • elektrické
      • napájené ze sítě
      • s vlastním zdrojem (tzv. aku nářadí)
  • pneumatické
• poháněné lidskou silou (tzv. ruční nářadí)

Všeobecně má ze všech nářadí k nástrojům nejblíže právě to poháněné lidskou silou, protože je člověku přizpůsobené natolik, aby bylo pokud možno jedno účelné a maximálně jednoduché – tedy jako nástroje. Samozřejmě i zde existují výjimky, z jejich výčtu můžeme jako jeden příklad za všechny jmenovat například kombinované kleště nebo-li „kombinačky“.